gototop
02.07.2019 Pokorný Knopfler potkal v Praze vyspělé publikum (zkf)    Tisk
Reportáže
Natěšená O2 Aréna
Natěšená O2 Aréna
foto: Džexna
Předpověď počasí na středu 26. června hrozila v Praze dalším překonáním teplotního rekordu. Tisícům lidí to ovšem bylo málo a byli připraveni se dostat do varu díky šikovným prstům kytaristy, který dokáže vytvořit něco více než pouhý tón. Krátce po jedenadvacáté hodině přišel na pódium nejprve manažer Paul Crockford, oblečený v Union Jacku, aby nás povzbudil k řádnému přivítání Marka Knopflera. Nebylo to věru třeba. Při turné k albu Tracker se u nás nezastavil a šestiletý půst už byl opravdu dlouhý.
Úvodní rytmika bubnů Iana Thomase a buzuki v rukou Richarda Bennetta dávaly jasně najevo, co se bude dít, i když se Knopfler snažil ze začátku odvádět pozornost smyšlenou vyhrávkou. Vytvořil tím prostor pro okamžité uplatnění nových nástrojových posil letošního turné, kterými se staly trumpeta v rukou Toma Walshe a saxofon v rukou Graema Blevinse. Potom se ovšem již postavil plně do čela a odvinul před námi příběh ekonomických uprchlíků, díky nimž nesou německé stavby punc British made. Why aye man se jako stabilní otvírák vrátila na program koncertu pro celé turné po čtrnácti letech. Zaplněná multifunkční hala na Českomoravské se v polovině při něm poprvé řádně roztleskala do rytmu, vedená perkusistou z doby Dire Straits Dannym Cummingsem.
Na druhém místě se již při třetím evropském turné v řadě usadila zdánlivě pohodová vypalovačka Corned beef city, v níž se ovšem řeší i to, jak je těžké, když přicházejí Vánoce s konečnou poptávkou dětí, které je třeba nejprve nakrmit. Knopfler si kvůli ní vzal černobílou kytaru Danelectro a především doplnil malíček tak, aby mohl využít slide techniku hry. Poprvé zde dal velmi přesvědčivě o sobě vědět Jim Cox, který hraje na piano od čtyř let a je skutečně veliké štěstí, že si z řady umělců různých směrů, s nimiž měl čest pracovat, v posledních letech opět pravidelně vybírá koncertování právě s Knopflerem. Stálicí všech větších turné sólové kariéry se stala od chvíle jejího vzniku Sailing to Philadelphia s představou rozhovoru mužů, po nichž je pojmenována linie dělící dnes čtyři státy v USA. Mumlavé podání textu zde překonaly průběžně se střídající dialogy mezi Fenderem Stratocasterem Knopflera, irskou píšťalou Michaela McGoldricka a saxofonem Blevinse, které nenápadně, ale jasně pospolu držela baskytara spolehlivého Glena Worfa.
Mark Knopfler
Mark Knopfler
foto: Land Rover MENA, licence CC-BY
Po cestě do Philadelphie nás čekal návrat do dávnověku v hudební dráze Knopflera. Zajímavou volbou z oněch časů se stala píseň Once Upon a Time in the West, která otevírá tak nějak přehlížené druhé album Dire Straits Communiqué. Dobrou náladu jeho současných spoluhráčů dosvědčuje, že i v průběhu turné stále hledají a dělají drobné úpravy. Tom Walsh se snaží přiblížit zvuku soundtracků slavných spaghetti westernů z dílny Ennia Morriconeho i díky starému tlumítku na trubku, jehož dno je vyrobené z mědi. V hledišti přítomný Luboš Malina zase mohl za skvělých pochodujících bicích nachytat inspiraci pro hru na irské píšťaly, které vzali tentokrát do rukou McGoldrick i John McCusker. Všichni jsme se s Knopflerem ocitli v zemi velkých problémů, v níž se prohání nebezpeční sváteční řidiči a létají kulky mírových sil. Zároveň jsme ovšem poprvé mohli ocenit, že i při říznějších částech koncertu si budeme moci vychutnat rozpoznatelně veškeré nástroje, jak se sluší a patří.
Dlouhodobou trvalkou koncertů Dire Straits i Knopflerovy sólové dráhy je Romeo and Juliet. Začal ji samozřejmě na piano Cox, ale sympatické především bylo, že centrální část pódia Knopfler přepustil (nikoli naposled) na moment Blevinsovi se saxofonem. Diváci dávali velmi hlasitě najevo, jak jsou u vytržení bez ohledu na její klidný průběh, což účinkující evidentně zachytili. Knopfler si tradičně měnil kytary, začínal tentokrát na darovaný Deco Phonic, což umožnilo kolegovi Bennetovi, aby se poprvé ocitl sám v záři reflektorů. Možná i tento moment umocnil u druhého kytaristy dojem z haly, v níž se podle vlastních slov cítil kvůli vedru jako na parníku.
Současné turné navazuje na dobře přijaté poslední album Down The Road Wherever vydané vloni v listopadu, což dal Knopfler jen tak mimochodem najevo přítomností dvou kusů z něj. Nejprve si ovšem sedl, vzal do ruky modrou Pensu a publikum vystrašil tím, že už si kvůli věku může dovolit odejít do důchodu. Vzápětí dal alespoň naději, protože ho činnosti spojené s muzikou vlastně pořád baví. Vždyť se s filmovou hudbou z Local Hero pustil i do dosud neprobádaných muzikálových vod. Aby si to mohl každý přebrat, zahrál nejprve My Bacon Roll, k níž ho inspirovalo vyprávění známého o motivačních kursech (aneb, jak na raftech vybudovat tým). Tleskalo se uprostřed písně do rytmu neznámému a přece tolik přítomnému muži, kterého nevyhodili, protože je přelstil a prostě odešel sám. Druhý proslov byl snad až příliš dlouhý, ale vedl alespoň k tomu, že se Knopfler naučil nové české slůvko – stopovat. A my zase víme, že neodsuzuje levné kytary. Ve výsledku to ale stejně vše snadněji řekl za doprovodu klasické kytary písní Matchstick Man, v níž jako mladík touží jet na Vánoce domů do Geordielandu. Místo toho se dostane na obrovské a tiché pláně sněhu, po nichž se nikdo jiný nikam nepřesouvá. Worf se zde poprvé chopil kontrabasu a McGoldrick dud. Nejkratší píseň večera zanechala propracovaným klidem něžný dojem, díky němuž se mezi mnohonásobně delšími opusy rozhodně neztratila.
Mark Knopfler na ilustrační fotce
Mark Knopfler na ilustrační fotce
foto: Chris J Bowley, licence CC-BY
Před přechodem k prvnímu sólovému nefilmovému albu bylo na programu představení skupiny muzikantů, z níž Knopfler vyčnívá tím, že hraje pouze na jeden nástroj. Všichni ostatní sestoupili, vzali do rukou, co v nich ještě v průběhu večera nedrželi, pokud to vůbec bylo možné, a vyposlechli si slova vděčnosti kytarového mága, v jehož rukou se zaleskla National Style O resonator. Provedení písně Done With Bonaparte v Praze něco chybělo. Asi jako vojákovi z ní, který přišel o oko v bitvě u Slavkova. Pořád to ale bylo možné brát jako součást domáckého hraní, když se sejdou přátelé. Následující Heart Full of Holes vše vrátila na tu nejvyšší možnou úroveň. Vždy je přeci třeba mít zabaleno tak, aby se dalo počítat s cestou oběma směry. A kam by se asi mohlo dát dojít s tklivými houslemi McCuskera, které zněly na závěr.
Knopfler se snaží většinou připomenout i něco málo z filmové tvorby, kterou už mnohokrát podpořil vlastní hudbou. V Praze to tentokrát udělal velmi jednoduše tak, že ustoupil do pozadí na ztemnělém jevišti. Světlo dopadalo nejprve na letošního benjamínka, který přišel na svět v době, kdy Dire Straits vydali poslední řadové album. Walshe následně vystřídal Blevins a s krátkou vsuvkou She‘s gone z filmu Metroland jim vypomohl Cox. Bylo to něco příznačného pro tento večer, na který ne nadarmo zvala reklama jako na večer s Markem Knopflerem a jeho kapelou. Přechod na první připomínku nejslavnějšího alba Dire Straits byl plynulý, protože Your Latest Trick na Brothers in Arms také začíná saxofonem. Kdyby zněl řev dinosaura, kterého po Knopflerovi pojmenovali, tak jak jsme ho slyšeli obklopeného Walshem a Blevinsem zde, byl by to zřejmě dokonalý trik, ne-li podvod.
V další písni bylo dosaženo efektu, který byl zřejmě zamýšlen o nějakou čtvrthodinu dříve s Bonapartem. Nefalšovaná jihoamerická radost v Postcards from Paraguay přispěla k uvolnění všech muzikantů, aniž by se ztratilo cokoli z kvality večera. Napojování představení jednotlivých hudebních sekcí, které Knopfler s sebou na turné vzal, bylo úchvatné. V zaplněné hale se našlo jistě i mnoho těch, co si uschovali obrazovou vzpomínku, kterou potom rozeslali na všechny směry, aniž by se museli bát, že za to ponesou následky. Zvuk nebylo třeba zaznamenávat, protože již poněkolikáté si lze záznam jakéhokoli koncertu z turné objednat z rukou nejpovolanějších.
Po nuceném útěku bylo možno zůstat plně nad věcí při hledání té jediné tváře na každé ulici. Titulní skladba On Every Street posledního studiového alba Dire Straits byla zajímavou volbou, jež nechala vzpomenout na poslední turné skupiny, která vyprodávala stadióny. Píseň byla klasicky rozdělená na striktně textovou a instrumentální část, která přešla do následující stálice sólových vystoupení tak rychle, že se překvapené publikum ani nestačilo vzpamatovat. Divoká jízda Speedway at Nazareth má podobnou skladbu jako předchozí píseň. Zakončena je však ještě drtivějším závěrem, který opět potěšil tím, že v něm šlo rozeznat příspěvek každého jednoho muzikanta do celkové skládačky. Krásná ukázka toho, jak lze ze sebevíce hutného zvuku vytlačit něco čistého. Práce pro opravdové mistry svého řemesla. Zamávání, světla zhasla, ale publikum nehodlalo zemřít v nějaké špíně.
Svítící mobily v O2 Aréně
Svítící mobily v O2 Aréně
foto: Džexna
Prvním přídavkem se stala proslulá Money for Nothing, kterou kvůli textu dokonce v Kanadě zakázali hrát v rádiích. Knopfler předvedl, že se opravdu nejedná o lehce získané peníze, protože do tohoto starého kusu vložil dostatek nové invence. Stojící publikum se nenechalo zmást novým příchodem tmy a úsilí se vyplatilo. Zklidnění na odchod měla přinést Knopflerova vzpomínka na konec jeho strýce Freddieho, jenž zemřel ve druhé světové válce ve věku 20 let. V roce 2010 ji vtělil do irsky laděné Piper to the End. Svítící mobily v ochozech byly v tu chvíli v kývajících se rukou využity jako plápolající svíčky, doprovázející strýce na jeho poslední cestě. Na koncertě se tak dostalo na všechna sólová alba s výjimkou předposledního Trackeru. Pokud by v nebi dudy nebyly, bude lépe jít dolů. Publikum v Praze se mělo nebe dotknout ve chvíli, kdy bylo jasné, že dojde na další přídavek bez nějakého otravného stmívání. Ozvaly se charakteristické tóny, které ještě nikde jinde v průběhu turné neslyšeli a Knopfler pozdravil starobylou Prahu přímo v písni i slovy. Všichni přítomní věděli, že lepší místo si pro letošní první uvedení So far Away Knopfler vybrat nemohl. Když se po ní opět setmělo, mnozí se stále ještě dožadovali hudebního povelu, aby mohli jít domů a po právu snad i doufali. Čtvrtého přídavku jsme se ovšem přes chvilkový náznak nedočkali.
Knopfler mohl některé překvapit setlistem, v němž chyběly kusy, o nichž prohlásil, že je na Youtube hraje mnoho lidí lépe než on. Všichni přece víme, že nehrajeme tak dobře, jak bychom chtěli, a proto i v brzku sedmdesátiletý mistr hledá učitele, za nímž by mohl chodit každý týden. Pokora, která se v mixu se všemi skvělými spoluhráči proměnila v nádhernou vlnu emocí pronikajících do tisíců přítomných otevřených srdcí. Věrný souputník od kláves z časů Dire Straits Guy Fletcher ocenil pražské publikum jako dospělé a naslouchající, které se dokázalo na konci trochu pobláznit. Poděkování tedy patří oběma stranám.

Sdílet na...
Kam dál?

» Pražské finále Porty na videu (Džexna)

» Čtěte po dvaadvacáté hodině… o Pražském předkole Porty (Miloš Keller)

» Pražská předkola Porty aneb na koho se těšit v kole oblastním (Miloš Keller)

» Diakonie Praha nabízí v den parlamentních voleb „Dobrou volbu“ (Tereza Háčková)

» Pražská předkola Porty (Miloš Keller)

Komentáře pro tento článek
Přidat Nový Hledat RSS
Jméno:
Email:
 
Název:
Naše hlavní město
 antispamová kontrola
UBBKód:
[b] [i] [u] [url] [quote] [code] [img] 
 
 
:-D:-):-(:-0:shock::confused:8-):lol::-x:-P:oops::cry::evil::twisted::roll::wink:
:!::?::idea::arrow:
 
Internetové odkazy vkládejte pomocí UBBKódu (4. ikona zleva)!
 
Prosím, opište anti-spamový kód, který je zobrazen v obrázku. Pokud Vás obtěžuje zadávání tohoto kódu, zaregistrujte se a pište komentáře jako přihlášený uživatel.

3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."